Seminární práce k Úvodu do theologie, FEL ČVUT, ZS 2003

Mystické zážitky – Bůh nebo nevědomí?

Zamyšlení nad možným původem náboženských a mystických prožitků

Jakub Holý, 21.1. LP 2004

Práce je inspirována hlubinně-psychologickou analýzou paranormálních jevů a chce obdobně poukázat na možný původ náboženských zážitků v kolektivním nevědomí.



Pozn.: Odkazy pouze s číslem stránky, jako [s.5], se vztahují ke knize Aniely Jaffě.

 

Úvod

V této práci bych se chtěl zamyslet nad neobvyklými či dokonce neuvěřitelnými, zkrátka mystickými zážitky, jež přivádějí ty, kteří je prožili, k víře a přijetí náboženství. Nebudu se zabývat samotnými zážitky, jakkoli je to téma kromobyčejně zajímavé, ale předestřu jeden z možných výkladů jejich původu a podstaty, převzatý od Aniely Jaffě (viz použitá literatura), která jej použila k vysvětlení rozličných paranormálních jevů. Hlavní myšlenkou je, že tyto a obdobné zážitky jsou (mohou být) důsledkem zvláštního utváření lidské mysli, pročež jsou intersubjektivní - jejich základní rysy jsou sdílené různými lidmi v různých časech - ale nemusí být objektivní ve smyslu odpovídání skutečnosti nezávislé na lidské mysli. Chci ukázat, že některá témata z knihy A. Jaffé se týkají nejen paranormálních, ale i mystických zážitků (které možná dokonce lze pokládat za podmnožinu těch paranormálních).

 

Lidská zkušenost a „objektivní“ skutečnost

Řadu lidí do lůna náboženství, ať křesťanství či jiného, přivedly zvláštní prožitky, které je přesvědčily o existenci boží. To se dělo a děje po celém světě. Všeobecná rozšířenost těchto jevů v čase i prostoru svádí k přesvědčení o jejich skutečnosti a k nevyhnutelnému závěru: pravdivosti božího bytí. O tom, že mystické zážitky jsou, vskutku pochybovat nelze. Jejich příčina však nemusí být „objektivní“, tzn. existující nezávisle na člověku, někde mimo něj. Jinak řečeno to, že svět vnímáme jako mající boha či bohy, nemusí být dáno vlastností světa samého, ale může to být vlastností našeho vnímání, tedy lidské mysli. Jak poznamenal Kant, nevnímáme, ba ani nemůžeme vnímat věci o sobě, ale jen věci, jak se nám jeví, tzn. tak, jak nám je podává naše vnímání, a navíc již předzpracované naším myšlením. Různé apriorní, předzkušenostní (existující ještě před zkušeností s vnějším světem) struktury lidské mysli tak utváří naše vnímání světa. (Pozn.: Kdo odmítne náboženské zážitky jako podklad pro důkaz Boha a přidrží se v tomto rozumu, toho Kant taky zklame – Boha nelze dokázat, protože překračuje vše, s čím náš rozum umí správně pracovat. Na druhou stranu, z těchž důvodů Jej nelze ani vyvrátit.)

Po bok filosofa Kanta se staví psycholog Jung, v jehož teorii kolektivního nevědomí se objevují určité předzkušenostní obsahy mysli, společné všem lidem – archetypy. Kolektivní nevědomí lze chápat « jako zděděnou zkušenost historie celého lidstva, určité shromaždiště, ve kterém jsou uchovávány základní lidské zkušenosti ve formě „prvotních obrazů“ » [Přehled psychologie, s.200] Archetyp je nenaučený sklon prožívat [a vnímat] věci určitým způsobem. [Internet 1] (originál: «An archetype is an unlearned tendency to experience things in a certain way. »). Archetyp představuje všude se opakující typickou formu myšlení a cítění, je základním principem řádu v lidské zkušenosti a určuje základní lidské vztahy (jako rodina) i situace (smrt). Archetyp sám o sobě je velmi neurčitý, teprve člověk mu dodává určitou, konkrétní podobu (např. personifikovanou), která už je ovlivněna jeho osobní zkušeností a kulturním pozadím. Existence kolektivního nevědomí a všeobecně sdílených archetypů může vysvětlovat rozšířenost, opakovanost a podobnost mystických náboženských zážitků. Z toho však, dlužno říci, v žádném případě nelze ukvapeně soudit, že Bůh neexistuje.

V následující části se budu zabývat paranormálními jevy, které s těmi mystickými úzce souvisí.

Hlubinně-psychologický pohled

Aniela Jaffé, blízká spolupracovnice C. G. Junga, ve své knize Přízraky a zjevení z psychologického hlediska vysvětluje paranormální jevy, přičemž vychází ze vzorku 1200 dopisů popisujících paranormální zážitky. Odmítá se vyjádřit k „objektivní skutečnosti“ těchto jevů a přistupuje k nim jako k duševním skutečnostem, protože jako takové jsou nezpochybnitelné: « Skutečnost, že lidé něco totožného prožívají v odlišných dobách i lokalitách, není nutné považovat za objektivní důkaz udávaného zážitku, lze ji však považovat za důkaz psychologického významu tohoto typu zážitku. » [s.17] A pokud tyto jevy opakovaně vnímáme, je na místě se ptát – bez ohledu na jejich objektivní existenci či neexistenci – po možnostech jejich původu. Ten můžeme hledat buď ve skutečnosti anebo, jak činí autorka, v psyché. Zvýrazněme, že se jedná jen o jedno z možných vysvětlení

Domnívám se, že paranormální jevy (zjevení ducha, předzvěst smrti, předtucha budoucí události apod.) a mystické náboženské zážitky spolu úzce souvisí. Nemám bohužel k dispozici popis žádných mystických zážitků, které bych s autorčiným rozborem mohl srovnat, s výjimkou těch, které ona sama zmiňuje, a které si ti, kteří je prožili, vykládali ve světle náboženství. Patří k nim například vize anděla, sestupujícího k domu, kde zemřelo dítě, věštecké sny připisované Bohu, a podobné.

Paranormální jev vykládá autorka jako způsob komunikace vědomí a nevědomí, resp. vědomí a „bytostného Já“, tzn. celku psyché integrujícího všechny její složky. Spojitost s náboženstvím se ukazuje v tom, že podřízení se bytostnému Já je vnímáno stejně jako náboženský akt. Např. prorocká zjevení a vize jsou považovány za poselství vyšší moci, tj. něčeho nadřazeného individuálnímu Já. Pocit podřízenosti většímu celku je z psychologického hlediska vyvolán závislostí na úplnější entitě – bytostném Já, která zahrnuje jak Já, tj. vědomí, tak nevědomí (kolektivní i osobní). [s.28]

Jedním z důsledků paranormálních jevů bývá pocit smyslu, ať už prorocká vize vede k pochopení osudu jako smysluplného, někam spějícího a tedy přijatelnějšího, nebo člověk získá pocit vedení „vyšší mocí“. Tyto podivné zážitky poukazují na neviditelný svět za světem, na netušené souvislosti, a tím, že ukazují, že existuje víc, než je zjevné, přispívají k nahlédnutí osudu jako nepodléhajícího čisté náhodě, k přijetí představy sil ovlivňujících náš život. Pocit smyslu je přitom jedním ze základních zisků z náboženství (kterémužto zisku přikládá velký význam M. Eliade v Mýtu o věčném návratu), náboženství, které člověku poskytuje víru ve spění odněkud někam a ve vyšší moc.

Zjevení duchů lze vysvětlit jako projekci vnitřního vnímání, jakoby se člověku zdál sen ve stavu bdělosti [s.53]. Obdobně odpovídá animistická teorie v parapsychologii, že jsou « zjevení duchů viditelné nebo slyšitelné, exteriorizované či projikované obsahy psyché – tedy halucinace. » [s.66] Dochází k nim, když tyto obsahy nelze integrovat, zjevení slouží k uvědomění si oddělených obsahů duševní celistvosti. Domnívám se, že do podobné kategorie by se dala zařadit i některá zjevení svatých, kteří například mohou vystupovat jako ztělesnění určitého archetypu, resp. jeho ohledu (např. mateřství, ženství), který se hlásí o slovo. Ostatně « patří k povaze lidského zážitku, že nevědomé impulsy na sebe berou konkrétní podobu. » [s.33] Někdy chování ducha závisí na reakci člověka: při odmítnutí se mění v démona. Autorka poukazuje na podobnost této závislosti a vztahu lidského vědomí a nevědomých obsahů, jejichž přijetí – i když může vyžadovat oběti – vede k růstu osobnosti, zatímco potlačení a popírání vytváří zdroj psychických problémů a neuróz. Podobně u některých zjevení, která chtějí a zároveň nechtějí být spatřena – stejně jako nevědomé obsahy. Nevíme, jsou-li duchové projekce nebo nezávislé bytosti, ale « jedno je jisté: vůči člověku nebo k vědomí se chovají jako obsahy nevědomí. » [s.85]

Ďábel odnášející duši hříšníka ve chvíli jeho smrti je podle A. Jaffé drastickým obrazem završení individuace. Ta je procesem rozvoje osobnosti a integrace jejích jednotlivých složek a končí až smrtí. Individuace vyžaduje, aby vědomí přijalo všechny složky osobnosti, včetně temné stránky člověka. Ďábel zmocňující se duše symbolizuje dosud nevědomé skutky, které se ve chvíli smrti stávají vědomými.[s.91] Člověk konečně dosahuje jednoty.

Náboženství jako vysvětlující systém

Z ukázek uvedených v knize lze soudit, že lidé hledají rámec pro vysvětlení svých nadpřirozených zážitků, a pochopitelně jej často nacházejí právě v náboženství, jehož polem nadpřirozeno je. Jistá předběžná znalost náboženství je tedy nutná, aby si člověk mohl svůj prožitek vykládat v jeho světle a proměnil jej tak z paranormálního v mystický, který jej případně přivede k větší zbožnosti a víře. Odpovídalo by to i tezi hlubinné psychologie, že jedinec teprve na základě svých subjektivních a kulturních zkušeností dává archetypům (a archetypálním prožitkům) konkrétní podobu. Domnívám se, že výzkum by potvrdil, že lidé se po mystickém zážitku obracejí téměř bez výjimky k některému z náboženství svého kraje. To ovšem nevylučuje původ zážitku od Boha - i kdyby byl(a) původcem zprávy, její pochopení a výklad stále závisí na (nedokonalém) člověku, který přirozeně oporu hledá ve svém okolí (a teoreticky by se dokonce mohl obrátit ke špatnému náboženství). Zbývá ještě dodat, že část mystických zážitků lze připsat na vrub narušenému vnímání, tj. psychickým poruchám a nemocím, ovšem těžko takto můžeme vysvětlit všechny (zájemcům doporučuji rigorózní práci „Mystika a schizofrenie,“ stažitelnou na http://go.to/benda/). 

Závěr

Rozšířením tezí Aniely Jaffé na oblast náboženského jsem poukázal na možný původ mystických náboženských zážitku v (zvnějšněné) komunikaci vědomí s nevědomím, ať už se projevuje v prorockých vizích nebo ve zjevení duchů, resp. jiných entit. Podoba mezi paranormálními a náboženskými prožitky je i v tom, že oboje může ústit v pocit smyslu, pro člověka tak přínosný. Nakonec jsem upozornil na pravděpodobný vztah mezi kulturou jedince a náboženstvím, ke kterému jej mystický zážitek přivádí. 

Rád bych řekl, že se touto prací nechci nijak vyjadřovat k existenci či neexistenci boha (či Boha), protože souhlasím s Kantem, že o této věci nelze nic říct. A o čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet, smím-li parafrázovat Wittgensteina. Rovněž se zdržím soudu o platnosti autorčiných tezí a ponechám na čtenáři, ať si učiní vlastní názor.

Použitá literatura