in: Český časopis historický XL (1934) a XLI (1935)
Konspekt vypracoval Jakub Holý 10/2002.
Číslování stránek:
s. 265-309 ročník XL, 1934
s. 1-40 a 237-258 ročník XLI, 1935
1) Tři supliky zaslané duchovenstvem olomoucka kurfiřtu a teolog. fakultě do Saska, kde prosí o přímluvu u císaře, aby mohli dál vyznávat svou víru (dle Augšpurské konfese). Počátek r. 1621. (Státní saský archív v Drážďanech)
2) Podobná suplika – dopis předních moravských paní adresovaný olomouckému biskupovi, kardinálovi z Dietrichštejna, s obdobnou prosbou. Počátek r. 1621.
3) Další dokumenty ze státního saského archívu v Drážďanech
4) korespondence olomouckých biskupů
5) korespondence Albrechta Černohorského z Boskovic
6) zápisy ze zemských zasedání
7) obecní účty města Lipníku z poč. 17.st.
8) další písemné dobové prameny
9) díla Fr. Kameníčka a Ferd. Hrejsy
Na základě zmínek v dobových dokumentech (korespondence, stížnosti biskupa a katol. hejtmanů, soudní zápisy, zápisy ze zasedání sněmů aj.) usuzuje autor na pozice a vztahy jednotlivých sil (církve katolické, luteránské, podobojí a šlechty i lidu). Tak „rekonstruuje“ (resp. konstruuje) jejich vývoj.
Není správné vykládat listy příliš pod vlivem okamžité situace, tj. jako snahu o záchranu alespoň nějaké náboženské svobody (luteránství Augšpurské konfese mělo v Říši podstatně lepší obraz než kalvinismus a jemu blízká Jednota bratrská).
Okolnost, že v suplikách vystupuje velká skupina moravského obyvatelstva a jeho kněžstva nejen pouze jako „podobojí“, ale výslovně jako stoupenci konfese augšp., ukazuje, že vývoj na Moravě šel jinudy než v Čechách. Dotvrzuje to i fakt, že moravská církev tu vystupuje jako následovkyně něm. církví luterských i ve své organizaci.(str. 266/267)
Před Bílou horou jsou patrné snahy o sjednocení moravského luteránství a bratrství v obraně proti nepřátelům (synkretismus). Pisatelé suplik synkretismus odmítají (spojoval by je s kalvinisty).
Záměr: objasnit odlišnost moravského vývoje od českého (Morava byla značně autonomní jak politicky tak nábožensky).
I.
Dle Hrejsy dochází postupně v Čechách ke sbližování Jednoty bratrské a utrakvistů (vývoj z husitství). (str.270)
Na Moravě (jak plyne z dokumentů) však časem došlo k přijetí luterství, zřejmě tam husitská tradice nebyla silná. (str.270)
Mladé husitství Čechy a Moravu spojilo (společná účast na koncilu v Basileji …). I později náboženská ustanovení v Čechách vyvolala obdobnou reakci na Moravě, pražská konsistoř (vrchní orgán podobojí) byla respektovaná tam i tam, ač moravští děkani (hodnostář okrsku) měli značnou pravomoc. (str. 273).
Olomoucký biskup (katolík) i král respektovali děkanskou organizaci podobojí.
Kolem 1560 příchod jesuitů do Čech => nový rozmach katolicismu tam. Ferdinand usiloval o splynutí utrakvistů s katolíky (proto prosadil u papeže uznání Kompaktát 1564) a v rámci toho chtěl kontrolovat pražskou konsistoř, bylo v jeho zájmu ať se moravští podobojí příliš neodchylují od staré víry.
Pokusy biskupů získat pravomoc nad kněžími
podobojí
1564 Ferdinand umírá, nastupuje Maxmilián. Pokus dostat moravské podobojí pod kontrolu nového olomouckého biskupa díky odporu stavů neuspěl (1566; str. 276). Obdobný pokus za Rudolfa (1581) rovněž ztroskotal.
Nechtěné důsledky pokusů: uspíšení rozkladu moravské církevní správy podobojí a urychlení vybudování nové nekatolické církevní správy (ta, jež se projevuje v suplikách). Moravská vrchnost se orientuje lutersky a zříká se pražské konsistoře (str.277).
Biskupství moravské
Olomoučtí biskupové si na Moravě udrželi daleko víc ze své původní jurisdikce nad zemí než tomu bylo v Čechách (např. ve věcech manželských), jež se částečně uplatňovala i na podobojí (str. 278).
Nekatolíci se všelijak snažili biskupskému soudu vyhnout ( viz dobové soudní záznamy biskup. stolce).
„…ze všeho jest zřejmé, že neúplné vybudování církevní správy podobojí na Moravě přinášelo straně mnohdy těžké nesnáze a nepříjemnosti.“ (str.281)
V.
K rozkladu církevní organizace podobojí dochází díky pronikání něm. luterství.
Moravané již nechtěli kompaktáta (odmítli přijít na sněm, kde se o nich jednalo, 1527), poměry se změnily.
Pod vlivem něm. reformace opouští mor. stavy myšlenku nábož. jednoty, o to víc bojují za náboženskou svobodu (názor sněmu: k víře nelze nutit, neb je to dar Boží), která je zde dána zvykem (nepsané privilegium). Zastávají se i novokřtěnců aj. (str. 283). Král nemohl pro víru sáhnout ani na člena stavů ani na jeho poddané (novokřtěnci) – Ferdinand se o to snažil
Po vzoru rakouských stavů chtějí ty moravské na císaři (Maxmiliánovi, pak Rudolfovi) vymoci práva vyznání dle Augšpurské konfese (dosud nábož. svoboda nepsaná, chtěli ji psanou). Neúspěch (i díky moravským katolíkům) (str. 284-5).
Od 50. let 16.st. si biskupové stěžují, že katoličtí kněží jsou vypuzování a místo nich na fary nekatolíci dosazováni (zdroj: dopisy králi). Řada far se dostává do rukou evangelíků (str. 287). Evangelictví vytlačuje katolictví (zdroj: k jaké víře se hlásí páni).
Katolická a podobojí církev moravská
Ač byla katolická církev podstatně menší než pod obojí (tak si autor vysvětluje převahu nekatol. živlů na sněmech), byla dobře organizovaná (zdroj: biskup. korespondence).
Církev podobojí oficiálně podléhala příliš daleké pražské konsistoři. Díky zavádění luterských zvyklostí se dostává na závislosti na moci šlechtické (viz zápisy ze sněmů; str. 289).
Pronikání něm. reformace
Dle Hrubého k němu „přispěly příčiny hospodářského rázu.“ (str. 290) Reformace žádala sekularizaci církevního majetku, kterého i po husitských válkách dost zbylo (území a desátky). Šlechta na přelomu 15. a 16. st. trpěla hosp. krizí díky vylidnění za válek a klesající ceně stříbra, v němž dostávala zaplaceno.
„Nekatolické duchovenstvo na Moravě bralo v době předbělohorské z největší části jen peněžitý důchod k své faře od vrchnosti…“ (str. 202), tj. žádné desátky a i pozemky byly umenšeny. (Přesto nebyli evangeličtí kněží žádní chudáci.)
Motivací bylo i užívání národního jazyka evangelisty místo latiny na mších (str 293).
Na prosazování reformace se podílela nejen šlechta, ale i lid, jemuž šlechta popřávala sluchu (např. při dosazování nového kněze; str. 294).
Luteránství se též rychle šířilo mezi německým obyvatelstvem Moravy.
V druhé polovině 16. st. už je podobojí na Moravě převážně nahrazeno luterstvím.
Luteránství přicházelo nejen z Němec (hl. Vitemberk), ale i z Dolních Rakous (tam svoboda víry dle Augšpurská konfese od 1568).
III.
Koncem 16. st. se v dobových dokumentech týkajících se Moravy již vyskytují jen luteráni, katolíci a Jednota. O podobojí či novoutrakvistech prakticky ani zmínky (str. 302).
Ve Vitemberku a následně i na Moravě se po 1574 prosazuje místo melanchtonského směru původní Augšpurská konfese z 1530.
Lze shrnout, že na Moravě luterství takřka zcela vytlačilo husitskou tradici, nenavazuje na ni (str.303). Hlásí se k němu většina země, Bratří tvoří jen malý zlomek. Vlivy kalvínské se uplatňují až v 17. st. (str. 303/4).
Rozklad církevní organizace podobojí
Počátkem 16. st. se organizace skládala z děkanů se značnou pravomocí, podřízených pražské konsistoři.
Patenty cís. Maxmiliána 1566 a Rudolfa 1581 (viz výše), jež podřizovaly tuto podobojí organizaci husitskou olomouckému biskupovi, „podkopaly značně její existenci“ a „obecná pak recepce luterství proces dokonala.“ (str. 304) Nedostatečnost [efektivnosti] konsistoře a věroučný rozchod s ní vedly ke ztrátě její autority na Moravě. Funkci organizace nahradili sami šlechtici, kteří na svých územích dosazovali kněží na fary atd. (str. 307).
Luteránští kněží organizaci neměli, pročež jednak byli závislí na vrchnosti a jednak nebylo orgánu, který by ručil za jejich vhodnost k vedení farnosti a za názorovou jednotu (str. 307). Občas se proto objevují pokusy o založení věroučných organizací a zavedení církevních řádů (tamtéž), např. církevní řád kunštátsko-meziříčský (1576), jenž byl zamýšlen svými tvůrci (mezi nimiž byla šlechta i kněží) pro celou Moravu (str. 308). Za jeho nepřijetí může snad odpor strany katolické (biskup v tom viděl ohrožení své pozice) (str. 308-9).
IV
Nová organizace církve evangelické na Moravě
Některé dokumenty naznačují (např. zmínkou o děkanství uherskobrodském), že již koncem 16.st. byla vybudována organizace moravské církve luterské, bezpečné zprávy o tom z poč. 17.st. v kancionálu Tobiáše Závorky Lipenského z r. 1606, kde jsou podepsáni hodnostáři kraje olomouckého (inspektor, viceinspektor, senior)(s. 3). Takoví hodnostáři jsou podepsáni i pod výše zmíněnými suplikami zaslanými 1621 do Vitemberka a Drážďan. Existují samozřejmě i další zprávy a zmínky o této organizaci.
Z jednoho úředního svědectví z 1615 lze soudit na to, že luterská církev byla na Moravě úředně uznanou, jako dřív církev podobojí, a též lze činit „právem závěry o existenci zvláštní konsistoře (…), řídící spolu s inspektorem a viceinspekorem (pro olomoucký kraj) všecky záležitosti církevní…“ (v kraji; s.5).
Z těchto i dalších pramenů vysvítá, že „vrchní správou církve byl pověřován … jen jeden z farského duchovenstva evangelického a že sídlo církevní správy [inspektora] nebylo v pevně stanoveném místě.“ Také „vidíme, že kněžstvo v těchto volbách [inspektora] mělo plnou samosprávu.“ (s. 7). Na „valných hromadách duchovenstva anebo na schůzích starších jednávalo se o obsazování far;“ (s.8).
V téže době trvala podobná organizace starších v čele s děkanem i v kraji brněnském, onen děkan má zřejmě tutéž funkci jako inspektor (s.8).
Jasně vysvítá, že „došlo se přes mnohé nesnáze na rozhraní stol. 16. a 17. ke konečné vnitřní konsolidaci, k vymanění [evangelické] církve z rukou vrchnosti a k pevně organisované správě po celé zemi“. Ale chyběla ústřední správní instituce, „evangelická církev moravská se spíše rozpadala na několik samosprávných církví místních podle čtyř krajů zemských“ (viz níže), problémem tedy byl „nedostatek ústřední správy a rozsáhlá místní samospráva“ (s.18).
Přesto byla situace lepší než v Německu, kde byl „zeměpán vrchním pánem církve, a to jak v její správě, tak i v otázkách věroučných“(s.19). Hlavní příčinu samostatnosti moravské církve vidí autor v okolnosti, že „na Moravě zeměpán byl katolík a k nové církvi se neznal“(s.19).
Rozmach evangelické církve moravské lze pozorovat i na vydávání její náboženské literatury (agenda, kancionály, Katechismus) (s.20-21).
Územní členění církevní správy evangelické
Morava se v té době (poč. 17.st.) dělila na dva hlavní kraje, olomoucký a brněnský, pro různé účely (berně, zemští lékaři, vojenská správa) existovalo členění jemnější, na 4 či 5 podkrajů (po třicetileté válce, až do 1860, krajů šest: olomoucký, přerovský, hradišťský; brněnský, znojemský, jihlavský) (s.10-11).
Z různých stop se zdá, že i církevní správa měla víc než dva kraje (např. zmínky o uherskobrodském děkanovi), a to čtyři – dva v rámci kraje olomouckého a dva v rámci brněnského (s.16).
Pozn.: v dobových dokumentech se neobjevuje označení „církev luterská“, ale pouze evangelická či podobojí (ač luterány byli; s.16).
Zdá se, že existovali místní hodnostáři, zvaní superintendanti a děkanové, kteří „představovali jakýsi střední stupeň [organizace] mezi inspektorem (děkanem) a staršími a mezi venkovskými faráři.“(s.17).
Další vývoj (1608)
Zdá se (např. ze Slavatových Pamětí i odjinud), že zemský sněm r. 1608 uzákonil právo poddaných na svobodnou volbu svého náboženství (s.22).
Podle všeho r. „1608 bylo na Moravě pracováno i k tomu, aby církev luterská se spojila s Jednotou bratrskou aspoň na venek v společnou církev, či t. zv. synkretismus, …, a že také toho bylo dosaženo“ (s.22).
Kam by šel vývoj, kdyby české
povstání zvítězilo
Dle zápisů zasedání revolučních sněmů roku 1619 bylo schváleno zřízení konsistoře, která měla být vrchním orgánem evangelické církve moravské (s.23). Nebýt roztržky luteránů s Jednotou, „bylo by se konečné rozhodnutí o dobudování církevní správy evangelické stalo skutkem ještě v samém povstání.“ (s.24).
V.
Širší souvislosti před Bílou
horou
Podle výše zmíněných suplik, psaných knězi staroluterské orientace, došlo k odmítnutí jakéhokoliv spojení (synkretismu) s Jednotou (s.24), a to zrovna v době, kdy odstupuje zemský hejtman Karel Žerotín, zastánce synkretismu.
„… původní Augšpurské konfesi z r. 1530, která byla ostatně, …, přejímána v osmdesátých letech stol. 16. (…) spíše jen z politické oportunity“ (s.25).
Protestanti Říše kolem 1620: umírnění (např. kurfiřt saský [luterán]) a radikální (neochotní k ústupkům, např. kurfiřt Fridrich Falcký[kalvinista]). Luteránství (augšp. konfese přijata již 1530) tak bylo říší přijímáno mnohem lépe než kalvinismus.
Morava kolem přelomu 16/17.st.
Markrabství moravské se dělilo na kraj brněnský a olomoucký (s arcibiskupstvím), každý s vlastními zemskými deskami a zemským soudem. Nejvyšším hodnostářem země (po králi, samozřejmě) byl zemský hejtman, následovaný zem. komořím a zem. podkomořím. O důl. záležitostech rozhodoval zemský sněm.