Vydalo Karolinum r. 2000, Praha
Referát vypracoval Jakub Holý, LS 2004
Hodnocení opravujícího:
Práce postihuje hlavní myšlenky předkládaného argumentu a je vhodně uspořádaná. Nicméně autor opominul diskutovat Poscriptum a Dodatek.
Pozn.J.H.: Chybu přiznávám. Postscriptum je 3,5 stran o lásce, stručně shrnuto, v opravdové lásce vztah symbolického násilí zaniká a je nahrazen dokonalou reciprocitou. Dodatek v délce 5,5 stran se zamýšlí nad hnutím gayů a lesbiček. Shrnuto to nejpodstatnější: Jsou oběti symbolického násilí, jež z nich dělá stigmatizovanou skupinu. Homosexualita je antitezí mužské dominance (muž se v sexu podvoluje, je pasivní). Hnutí vyvrací své vlastní základy: Poukazem na to, že status homosexuála je pouhou sociální konstrukcí, a na rozmanitost lidí uvnitř této skupiny, ruší základy skupiny jako jednoty. Usilují o přehodnocení vnímání kategorie gayů a lesbiček a tím svou odlišnost, vnucenou symbolickým řádem, přijímají. Správná cesta je však usilovat o to, aby rozlišení na homo- a heterosexuály ztratilo vůbec na (sociálním) významu.
Ženské hnutí v minulém století dosáhlo velkých úspěchů, formální práva a postavení žen se vyrovnaly mužským. Tím se však nesmíme nechat zaslepit, říká Bourdieu – nerovnosti vládnou dále, jen v nových a skrytějších podobách. Nadvláda mužů, jejíž podstatu vyjadřuje tvrzení „muž je víc, než žena“, je vepsána do samých základů společnosti a kultury, do myslí nás všech – bez ohledu na pohlaví. Spolu s mateřským mlékem v rámci socializace nasáváme i kulturní vzorce, které určují roli muže a ženy a jejich vzájemné postavení, a které působí na nevědomé úrovni, a proto proti nim rozum nic nezmůže a ony se v základech nezměněny přenáší z generace na generaci již po tisíciletí (Bourdieu nalézá obdobné kulturní vzorce u tradiční kabylské kultury a anglické buržoazie). Základ genderového (sexuálního) řádu tvoří definice mužství a ženství, tzn. jaký je ideální muž, resp. žena. Bourdieu ukazuje, že dnes přijímané definice (muž je silný, odvážný, žena empatická a citlivá...) jsou značně libovolnými historickými konstrukcemi, ač se zdají být přirozenými. Nic na tom nemění fakt, že tyto definice zhruba odpovídají skutečnému stavu (ženy skutečně jsou citlivější) – to je důsledkem výchovy a neviditelného společenského tlaku, které nás už po generace vedou k tomu, abychom těmto vzorům odpovídali: u žen se podporuje společenskost a emotivnost, u muže samostatnost atd. Feministické hnutí – a obdobně hnutí gayů a lesbiček i dalších menšin – by nemělo usilovat o změnu hodnocení ženství k lepšímu, ale o to, aby padlo samo dělení na dvě odlišné skupiny, aby nadále pohlaví nehrálo ze sociálního hlediska žádnou roli (můžeme dodat: podobně jako ji nehraje barva vlasů). (Pozn.: Zde jsem autorovu radu pro hnutí homosexuálů vztáhl na feminismus, doufám, že by nic nenamítal.) Pak bude dosaženo opravdové rovnosti, a obě pohlaví budou zbaveny břemene zatím vládnoucích definic toho, jaké by měly být.
Struktury mužského řádu (toho, kde muži mají navrch) jsme si všichni osvojili ve formě podvědomých schémata vnímání, hodnocení a jednání (zvaných souhrnně Bourdieuem habitus). Protože tato schémata odpovídají společnosti kolem nás, tj. poznávací struktury odpovídají sociálním strukturám, zdánlivě se tím potvrzuje jejich platnost. Příklad: Je pravda, že muži jsou lepší politici – jinak by jich v politice nebylo víc než žen. Protože habitus odpovídá skutečnosti, zdá se nám přirozeným, vycházejícím z přirozených a nezvratitelných fakt. Opravdu se to ale má tak, že to, jak věci vnímáme a hodnotíme, je utváří. Sociální realita nemůže habitus potvrzovat, protože není jeho příčinou, ale důsledkem. Ženy nejsou pro politiku o nic méně vhodné než muži, ale myslí si to – proto jen málokterá do politiky vstoupí, a na tu je apriorně nahlíženo jako na druhořadou a všemi jí je přisuzována nižší hodnota, než kdyby byla mužem, ať si vede sebelépe (výjimka potvrzuje pravidlo). Za přirozený základ dělení aktivit podle pohlaví atd. se často berou biologické odlišnosti. Podstatné zde však nejsou samy faktické rozdíly, ale arbitrární konstrukce sociálního vnímání biologického těla, které teprve dává rozdílům význam. Nám se sice zdá naprosto přirozené, ale při hlubším zkoumání bychom nejspíš zjistili, že naše vnímání těla některé jeho odlišnosti zvýrazňuje, jiné pomíjí. Biologických rozdílů se využívá, jako by šlo o základní předpoklady nerovnosti sociální, takže se zdají jejich „přirozenou“ příčinou. Protože ale rozhoduje význam, který je jim přisuzován, jenž je jen sociální konstrukcí, jsou spíše důsledkem než příčinou nerovností. (Pozn.: A to nejen v sociálním, ale někdy i fyzickém smyslu. Životní styl buržoazní ženy 19. století vnucený ji společností vedl k tomu, že byla slabá a křehká.)
Jak bylo řečeno, představa o tom, co je „mužské“ a co „ženské“, je arbitrární, ustálena tradicí. Na další generace se přenáší v průběhu socializace, prostřednictvím řady diferencujících operací, které u aktéra mají zdůraznit vnější znaky nejvíce odpovídající sociální definici jeho pohlavní odlišnosti, nebo povzbudit praktiky příslušející jeho pohlaví a potlačit ty opačné. Neustálé odrazování umrtvuje v ženě i sklon dělat něco, co se od ní neočekává, i když to není výslovně zakázáno. Pozice daná pohlaví genderovým řádem u něj podporuje vlastnosti, jež mu pak jsou připisovány jako přirozené (tak ženy, díky své závislosti na mužích a nemožnosti užít přímé cesty, si vyvíjely schopnost manipulace a vcítění se) a dodatečně se některé užívají k ospravedlnění existujícího řádu (ženy mají druhotné postavení, k prosazení svých cílů musí užívat lsti, pročež jsou označeny za lstivé a nízké, tedy horší než muži – kruh je uzavřen). „Andropocentrické vidění je tak neustále legitimováno praktikami, které samo plodí...“ [s.32]. Díky tomu, že socializační tlak a následně přijatý vládnoucí andropocentrický habitus působí na nevědomé, neracionální úrovni, nedokážeme se jim rozumem bránit a nedokážeme být opravdu objektivní, tj. nedokážeme z existujícího genderového řádu vystoupit. (Zářný příklad: Muže – sympatizanta feminismu (racionální úroveň) nenapadne pomoci ženě s domácí prací (nevědomé kulturní vzorce).)
Za zmínku stojí, že dělení (světa, práce, zájmů...) podle pohlaví je u Bourdieuových Kabylů jen jedním z mnoha takových dělení veškerenstva, včleňuje se do jejich systému, je s nimi významově spjato a stává se symbolem dalších z nich. „Ženské“ je spjato s „nízký,““studený“ atd., „mužské“ s „vysoký,“ „teplý“ atd. Obdobné významové spojení známe i odjinud (např. Jing a Jang) a Bourdieu by asi souhlasil, že může ležet i v základech naší kultury.
Symbolické násilí, resp. nadvláda, nastává tehdy, když struktury poznání (habitus) jsou utvářeny existujícími strukturami nadvlády (např. genderovým řádem), které tím zpětně potvrzují, a v důsledku ovládaný hodnotí sebe i systém kategoriemi danými ovládajícími. Protože symbolická nadvláda působí nevědomě, je skrytá, nejsme si ji vědomi, daný stav nám připadá přirozený, a to ji dodává velkou sílu. Proto ji také nelze překonat jen uvědoměním a vůlí, nepostačí odstranění vnějších opor struktur nadvlády (jako např. zrovnoprávnění v očích zákona). Podle Bourdieuho nepomůže „nic jiného, než radikální změna sociálních podmínek, z nichž se ony dispozice, nutící ovládané pohlížet na vládnoucí i na sebe samotné z hlediska vládnoucích, rodí.“ [s.40]
Jedním z Bourdieuho pojmů je symbolický kapitál (a ekonomie symbolických statků), tedy kapitál, který je reprezentován nebo vnímán symbolicky, a k jehož porozumění je tedy třeba příslušný habitus. Patří sem třeba čest. Podle autora je ekonomie symbolických statků jednou ze základních struktur, uchovávajících symbolické násilí. Jeho ústředním bodem je sňatkový trh, na tom je žena nahlížena jen jako předmět, jako symbol.
Být mužem, členem upřednostňované skupiny, může být překvapivě stejným břemenem, jako role ženy. Muže stojí ohromné úsilí, aby dostál požadavkům na něj kladeným idealizovanou představou muže a mužskosti. Musí stále dokazovat, že on je ten (nej-)lepší, a je proto velmi zranitelný. Muž potřebuje druhé muže, aby ocenili jeho mužnost a přijali jej mezi „pravé muže“. (Někteří autoři obdobně tvrdí, že muž je primárně orientován na muže.) Tyranie definice mužnosti vede muže k účasti na aktivitách potvrzujících jeho mužnost (sport...), některé formy odvahy jsou ve skutečnosti důsledkem strachu, strachu ze „ztráty tváře,“z toho, že nebude vypadat jako „tvrdý hoch,“ ale „baba“ - může vést až k přehnanému násilí a necitelnosti. Pro mužství je typický strach z ženství, vymezuje se v opozici vůči němu: „Mužnost... je pojem eminentně vztahový, budovaný před očima druhých mužů a pro ně, a proti ženství, v jakémsi strachu z ženství...“ [s.49].
Podle Bourdieuho základním pravidlem (a iluzí), ustavujícím maskulinitu, je „zaujetí na hře samé, přesvědčení, že stojí za to ji hrát, hrát až do konce a podle pravidel“ [s.69]. Projevuje se v mužském vášnivém, dětinském zaujetí hrami o moc a symbolický kapitál, jako je čest nebo válka. Ženy jsou z nich vyřazeny a slouží mužům jako neocenitelná opora, účastní se jich jen prostřednictvím svých mužů, jejich podporou. Muž se v nich touží prosadit a ukázat, ovládá ho „posedlost vlastním zbožněným já“ [s.72]. Žena v krajním případě přenáší vlastní přirozenou touhu vládnout na svého muže a těší se z jeho moci nad sebou i druhými, z jeho prestiže – a rezignuje na vlastní.
Mužství je jako šlechtictví – když něco dělá muž, je to hodnoceno více, než když totéž dělá žena. Na pracovním trhu se to projevuje vznikem velmi podobných pozic s různým názvem a prestiží, z nichž jedna je přednostně ženská, druhá přednostně mužská. Podobně můžeme pozorovat pokles prestiže zaměstnání, které se feminizovaly. Postavení ženy na pracovním trhu ztěžuje to, že některé pozice jsou šity na míru mužů, tj. mužským dispozicím, jež se formovaly v protikladu k vypěstovaným ženským dispozicím, role je proto pro ženu o to těžší. Sociální pozice jsou sexualizované a sexualizující, spjaté se sexuální identitou nositele, nástup žen tak může být vnímán jako ohrožení této identity, zvláště u profesí tak spjatých s obrazem mužnosti, jako třeba voják.
Ženská zkušenost těla je především zkušeností těla pro druhého, těla vystavovaného. Ženské tělo i žena jsou vnímány jako pouhé věci. Žena svým vzhledem a vším, co k němu patří, reprezentuje a tím navyšuje symbolický kapitál rodiny. Ženy, vzhledem k požadavkům společnosti, trpí mnohem víc než muži rozporem mezi tělem ideálním, žádaným společenským modelem krásy, a tím skutečným. Sebevnímání a sebehodnocení přitom závisí na společenském postavení, protože v různých vrstvách jsou kladeny různé nároky.
Ženě tradičně přísluší domácí práce. Zdaleka se však nejedná pouze o fyzickou práci. Její významnou část tvoří péče o solidaritu a celistvost rodiny a příbuzenstva, péče o vztahy celé rodiny, tedy pěstování sociálního kapitálu. Protože tato práce nemá peněžní ekvivalent, je silně nedoceňována. Podobná práce se ženám svěřuje i ve veřejné sféře, kde při různých společenských akcích plní roli hostesek apod.
Proč a jak se, prostřednictvím nevědomého působení společnosti a kultury, v historii reprodukují stále tytéž struktury mužské nadvlády, již bylo řečeno. Donedávna se na tom podílely tři hlavní instituce: rodina (ta především), škola a církev. Silný vliv má i stát, který k soukromému přidává patriarchát veřejný, tj. vtělený do právního aj. systému (např. zákony o rodině).
V posledních sto letech došlo přesto k důležitým změnám, především se výrazně zlepšil přístup žen ke vzdělání a proměnila se rodina. Rozdíly však zůstávají – možnosti i zastoupení žen a mužů jsou stejné, trvají však nerovnosti v obsazení různých oborů vzdělávání, a tedy i v možnostech kariéry. V práci ženy zaujímají ty méně výhodné pozice a obory, za jinak stejných podmínek jsou hůř placené, při omezování zaměstnanosti jsou vždy první na řadě. Staré struktury dělby práce podle pohlaví zůstávají, byť ve změněné podobě. Volbu ženy a jejího okolí o zaměstnání ovlivňují tři nevědomé zásady: 1) Žena se hodí pro práce, které jsou rozšířením domácích prací (výuka, péče, služby). 2) Žena nemůže nikdy získat vládu nad muži (proto na vedoucí pozice vybírají spíš muže). 3) Jen muži přísluší manipulace s technickými předměty a stroji. [s.85-86] Přijetí stávajícího řádu za přirozený (např. že ženy se nehodí k technice) a odmítání tak jako tak nepřístupných oborů, probíhající na nevědomé úrovni, vede ke stálosti struktury dělby práce. Trh práce je však jen jednou z mnoha oblastí, kde se vztah mužské nadvlády projevuje.